Ahoj!

 Kočky se od sebe velikostí a stavbou těla neliší tolik jako psi, ale stejně jako u psů má každé plemeno čistokrevných koček svou zvláštní osobitost a charakteristické rysy.

Proces registrace čistokrevných koček je podobný jako u psů a většina zemí má jednu nebo i více organizací, které jsou zodpovědné za registraci plemen a stanovení norem pro výstavy. Chovatel či majitel musí čistokrevné kotě u příslušné organizace zaregistrovat a od ní obdrží potvrzení o plemeni a předcích kotěte. V plemenné knize jsou pak zapsáni jeho rodiče, prarodiče a často i dřívější generace, takže pokud chceme, aby měl náš mazlíček v budoucnu potomky, bude tento dokument velice důležitý.

Turecká angorská kočka

Dlouhá srst se objevila před několika staletími ve středním Turecku jako mutace a současné plemeno je pojmenováno podle tureckého města Angory (dnešní Ankara). Asi v 16. století přivezli osadníci angorské kočky do Francie, odkud se dostaly do celé Evropy. Tvořily důležitou součást vývoje perských koček. Poté se stávaly stále vzácnějšími a před úplným vyhynutím je zachránil speciální chovný program, založený v 60. letech zoologické zahradě v Ankaře. Ve stejné době se v Anglii začalo umělým oživením chovu tohoto plemene, přičemž byly použity orientální krátkosrsté kočky. (Produkty tohoto šlechtění jsou známé prostě pod názvem „kočka angorská“).

Turecké angorské kočky jsou elegantní, štíhlé s hedvábnou srstí a bez perského „chmýří" (prachové podsady) pod vnější srstí (pesíky). Tradiční barva tohoto plemene je bílá, ale v současné době existuje celá řada barevných variet. Tato kočka má hravou, přátelskou povahu.

Turecká van

Tato kočka má bílé tělo, obvykle s krémovým nebo světlehnědým ocasem a podobným zbarvením kolem očí. Oči samotné mohou být bud modré, nebo jantarové, případně může kočka být různooká, každé oko v jedné z těchto barev. Tato kočka je aktivní a zcela neobvykle miluje plavání. Jejím domovem jsou břehy jezera Van na východě Turecka.

Perská kočka

Tuto kočku poznáme podle masivního těla a plochého obličeje. Nohy jsou poměrně krátké, hlava široká a kulatá s malýma ušima posazenýma daleko od sebe. Srst je dlouhá, hedvábná s hustou jemnou podsadou. Perská kočka je od přírody klidná a je vynikající společnicí, ale vyžaduje, aby se někdo věnoval jejímu česání. Také obličej potřebuje čas od času jemně umýt, protože chlupy na něm bývají znečištěny od žrádla.

Perské kočky mívají nejrůznější barvy. Jednobarevné jsou bílé, černé, modré, čokoládové, lila, červené a krémové. Dvoubarevné kočky (bikolor) mohou být např. červenobílé, modrokrémové, modrokouřové atd. Existuje mnoho žíhaných variant těchto dlouhosrstých koček, např. stříbřitě černá se žíháním, červená se žíháním aj. Tříbarevná varieta (tricolor) je např. modře želvinová s bílou, čokoládově želvovinová s bílou. Tuto barvu mívají zpravidla jen kočky, nikoli kocouři. Obzvlášť atraktivní je činčila, která má bílou srst, zatímco konečky chlupů jsou černé. Perská činčila může být třeba modrá, čokoládová nebo lilová.

Bílé perské kočky mívají různou barvu očí. Některé kočky mají oči modré, některé oranžové, ve zvláštních případech je jedno oko modré a druhé oranžové. Stejně jako většina ostatních modrookých dospělých koček mívají i tyto bílé perské kočky vrozenou vadu, a sice jsou obvykle hluché. U koček, které mají každé oko zbarvené jinak, postihuje hluchota pouze ucho na té straně, kde má kočka modré oko.

Norská lesní kočka

Norská lesní kočka je vzhledově podobná mainské kočce. Je to staré plemeno pocházející ze Skandinávie, kde ji její „vlněná" srst chrání před chladem. Obvykle jsou tyto kočky dvoubarevné žíhané.

Perská colourpoint

Je to perská kočka s odznaky jako u siamských koček (viz str. 97), v USA známá pod názvem himalájská. Zástupci tohoto plemene jsou obvykle přátelští a bývají dobrými společníky.

Mainská kočka (Main Coon, polo-dlouhosrsté plemeno)

Jedná se o staré americké plemeno, které údajně dostalo jméno podle osrstěného chundelatého ocasu, podobného ocasu mývala (coon = angl. mýval). Kočka má krátké končetiny s jakoby přikrčeným tělem a hranatou hlavu. Původně mourovatá kočka může mít dnes několik barevných odstínů. Tato kočka často projevuje značnou nezávislost, ale často bývá ke svému pánovi i okolí milá.

Birma (polodlouhosrsté plemeno)

Birma se vzhledem podobá dlouhosrsté kočce s odznaky, ale má charakteristické bílé „ponožtičky“ na všech čtyřech nohách a pouze čtyři barevné variety - birma s tmavohnědými, čokoládovými, modrými a lilovými odznaky. Říká se jí také „svatá kočka barmská" a podle legendy byla první birma uctívána v chrámě ve starodávném asijském království v Kampučii. Patřila svatému muži, jehož duše se poté, co zemřel, převtělila do kočky, pročež jí Bůh nadělil bílé tlapky jako znamení požehnání.

Baliská kočka (polodlouhosrsté plemeno)

Jedná se o dlouhosrstou verzi siamské kočky s podobně pružnou stavbou těla. Obvykle mívá i stejné zabarvení. Srst není tak hustá jako u perských koček.

Nečistokrevné a čistokrevné evropské

Po mnoho generací se kočky chovaly s různou délkou a barvou srsti, často s malým ohledem na jejich původ. Výsledkem bylo to, že ryzí barvy - jako je modrá (vlastně zeslabená černá) - se u nečistokrevných koček vyskytují ojediněle a bývají přerušeny žíháním či bílými skvrnami. Selektivní chov se pokouší tyto skvrny odstranit, ale i u některých výstavních koček se nežádoucí tmavé žíhání objevuje. Takové kočky možná nejsou vhodné pro výstavní účely, ale bývají vynikajícími společníky a chovatelé obecně tato koťata prodávají mnohem levněji než potenciální vítěze výstav. Žíhání někdy s věkem vybledne a u koček s dlouhou srstí bývá méně výrazné.

Krátkosrsté kočky

Plemena krátkosrstých koček jsou jako domácí mazlíčci oprávněně velmi oblíbená, protože ve většině případů nevyžadují náročnější péči než obyčejná kočka bez rodokmenu. Nicméně pravidelné kartáčování odstraní uvolněné chlupy a pomáhá udržet srst ve skvělém stavu. Jiným dobrým pro důvodem kartáčování je prostě skutečnost, že mnoho koček ho má velmi v oblibě - obzvláště ty, které jsou na česání zvyklé odmalička - a čas strávený česáním rovněž obvykle posílí vztah mezi kočkou a jejím majitelem.

Britská kočka

Tato kočka má kompaktní a masivní stavbu těla s plnou hrudí. Má silné, kratší nohy, kulaté tlapky a krátký, silný ocas. Hlava je široká a kulatá s pevnou bradou a rovným nosem. Oči jsou kulaté, posazené daleko od sebe. Britská kočka se podobá obyčejné nečistokrevné kočce, z níž se původně ve viktoriánské době vyvinula, ale je robustnější a silnější. Srst je krátká, hustá a křehká na dotek a její struktura zdůrazňuje zejména tmavší skvrny. Barevné variety bývá podobné jako u perské kočky. Evropská kočka je téměř stejná jako britská forma.

Americká kočka

Americká kočka má trochu štíhlejší, atletičtější tělo než její britský protějšek. I zde existuje mnoho barev a nesčetné množství barevných kombinací, Rovněž existuje americká drsnosrstá kočka, která má kadeřavou srst podobnou ovčí.

Manx (manská kočka)

Manská kočka je známá tím, že nemá ocas, a výstavní kočky by po něm neměly mít ani stopy. Někteří manxové ale přece jen kraťoučký ocásek mají a podle počtu obratlů se nazývají „rumpy“ (úplně bez ocásku, dokonce s malou jamkou), „stumpy“ (2-3 obratle) nebo „longy“ (3-8 obratlů). Kulatá hlava spolu se zakulacenou zadní částí zad převyšující lopatky jsou charakteristickými znaky tohoto plemene, Manské kočky se na svých dlouhých nohou pohybují jakoby králičími poskoky. U některých koťat se objevují deformace, a zvlášť zcela bezocasí manxové často rodí mrtvá koťata. Manxové nepříliš dobře šplhají a nemilují ani skoky z větších výšek. Přesto loví stejně dobře, jako kdyby ocas k udržení rovnováhy měli, Manx je inteligentní kočka a dožívá se vysokého věku.

Rex

Existují dvě známá plemena kočky rex, obě pocházejí z jihozápadní Anglie a od ostatních krátkosrstých koček se liší svou vlnitou srstí. Ani jedno plemeno nebývá nijak otužilé, protože jejich srst bývá poměrně řídká.

Cornishrex

Má kadeřavou srst, nádherně plnou s plyšovým základem. Byl vyšlechtěn téměř do orientálního typu kočky. Je to pružná, atletická kočka.

Devonrex

Toto plemeno má ještě kratší srst a mnohdy vypadá, jako by bylo bez srsti. Obličej působí zdánlivě „vyjeveně“.

Japonský bobtail

Mimo zemi svého původu se v USA obvykle objevuje častěji než v Evropě. Jeho ocas měří pouze několik centimetrů, srst je chundelatá, podobná králičí.

Skotská klapouchá kočka

Krátkosrstý typ tohoto plemene je nejznámější. Skotská klapouchá kočka je rozeznatelná zejména podle uší, které jsou zeširoka nasazené, na špičkách sklopené a míří kupředu. Je to zdravá a robustní kočka a neobvyklé utváření jejích uší zřejmě žádné problémy se sluchem nepůsobí.

Habešská kočka

Jedná se o staré plemeno. Často má široké zahrocené uši, žíhání na hlavě a velmi ostražitý vzhled podobný rysímu. Tradiční zbarvení - uváděné jako „obvyklé" - je podobné zbarvení divokého králíka. Byly však vyšlechtěny i jiné variety jako modrá nebo lila. I když tato kočka může někdy na pohled působit divoce, bývá milá a velice něžná, Dlouhosrstý typ tohoto plemene je kočka somálská.

Ruská modrá

Modrý odstín u těchto koček je ve skutečnosti zeslabená černá barva. Toto plemeno je dobře stavěné s klínovitou hlavou a hedvábnou srstí s nádherným stříbrným nádechem. Kočka má vyrovnaný temperament, je něžná a nenáročná.

Korat

Toto plemeno se chová málo a podle dokumentů dochovaných v jeho vlasti -Thajsku - vypadá přesně jako před šesti sty lety. Má stříbřitě modrou srst, srdcovitou hlavu a je velmi hravá.

Barmská kočka

Tradiční barvou této kočky je hnědá, i když v současnosti známe už mnoho barevných variet, jako je např. lilově želvovinová. V Anglii se barmská kočka co se týče typu velice podobá siamské, ale v USA je tato kočka podobná spíš americké krátkosrsté. Je plná energie a ráda se účastní všeho, co se kolem ní děje.

Siamská kočka

Toto plemeno téměř určitě pochází ze země Siam (dnešní Thajsko). Je nejznámější ze všech čistokrevných plemen, má výrazné oči jasně modré barvy. Hlavní barva těla je světlejší než špičky nohou, ocasu, uší a čenichu. Nejběžnějším zbarvením je hnědý odstín, modrý, čokoládový, lila, červený a želvinový.

Mnoho lidí obdivuje u siamské kočky její štíhlé tělo a pružné pohyby. Chovatelé v USA obdivují její hubené tělo a houževnatost natolik, že tyto charakteristické rysy záměrně přehnali. Je to živé, hlučné a něžné plemeno, vyžadující více pozornosti než jiné kočky, Siamky často - stejně jako psi - rády aportují různé předměty a chodí na procházky na obojku. Někteří lidé považují osobnost siamské kočky za přespříliš přátelskou a dávají coby společníku přednost spíše klidnějším plemenům, ale pro některé chovatele jsou tyto kočky jako mazlíčci ideální.

Orientální kočka

Stejně jako kočku, kterou známe pod jménem siamská, chovali milovníci koček v tehdejším Siamu kočky, které měly stejnou stavbu těla (známé dnes jako „orientální"), ale bez tmavšího zbarvení na uších, ocásku, tlapkách a na nose. Na začátku tohoto století nebyly tyto příbuzné kočky siamské na Západě oblíbené, ale v současnosti se již těší stejné popularitě. Orientální krátkosrsté kočky mohou mít širokou škálu barevných variet, včetně čistě černé, bílé, hnědé, modré nebo červené, mohou být dvoubarevné, s odznaky (želvovinové nebo žíhané). Vedle ostatních barev, jako je např. kouřová, existují čtyři hlavní typy: se žíháním, s mramorováním, s tečkováním a s tickingem, kdy jsou na každém jednotlivém chloupku dva tmavší proužky).Oči jsou spíš dozelena než domodra. Stále se rozrůstající barevné variety tohoto plemene způsobila, že názvy pro tyto kočky nejsou jednotné a některé z jednobarevných variet bývají jednoduše označeny jako „cizí", zvláště v Anglii. Odhaduje se, že existují až čtyři stovky možných barevných kombinací, což chovatelům nabízí obrovské možnosti.